Vídáme je na ulici ve skupinkách s doprovodem, postávat za plotem domova, při pomocných úklidových pracích, ale také tančit na pódiu, nebo při návštěvě kina, knihovny i kavárny. V Kyjově máme výhodu, že především díky Domovu Horizont nám lidé s mentálním postižením nejsou neznámí. Vnímáme jejich existenci, protože je často potkáváme. Někdy si ani nevšimneme jejich jinakosti, ale jindy nás zaskočí a uvede do rozpaků. Máme se bát, mluvit, nebo raději mlčet a uhnout pohledem? Možná, že nám tento článek pomůže příště pohledem neuhnout, nebo se dokonce více přiblížit. Seznamte se se sebeobhájci Pavla Látala.
Mentální postižení není nemoc. Je to trvalý stav, který nelze vyléčit. Projevuje se např. sníženými rozumovými schopnostmi, potížemi v učení a komunikaci. Zhoršená bývá úroveň sociálních dovedností, orientace v čase a prostoru a míra pozornosti. Když se k tomuto výčtu přidruží další postižení jako jsou tělesné vady, nebo epilepsie, je nám jasné, že toto není zrovna nejlepší výbava pro start do života. Ale tito lidé žijí mezi námi. A každý z nich má právo na kvalitní život i když k tomu potřebuje péči druhé osoby. Rozsah omezení a schopnosti osob s daným postižením jsou individuální a velmi různorodé. Lidé s tzv. těžkým postižením mají nepatrnou či žádnou schopnost pečovat o své základní potřeby a vyžadují stálou pomoc a stálý dohled. Oproti tomu lidé s tzv. lehčím mentálním postižením jsou s dopomocí schopni samostatně bydlet, pracovat a plně se zapojovat do všech oblastí života. V zahraničí není nezvyklé, že uzavírají manželství a mají vlastní děti. Existuje řada organizací, které jim pomáhají začlenit se do běžného života. Bez pomoci by to totiž nezvládli.
Sebeobhájství se dá také zařadit mezi druhy podpory vedoucí k samostatnosti dané skupiny osob. Pokud si toto složité slovo rozdělíme, uvidíme to, co označuje. Sebe – obhájství. Nebo také schopnost uvědomování si sebe sama, vlastní hodnoty a role ve společnosti. Umění vyjádřit vlastní názor, pochopit společenské vazby, zajímat se o veřejné dění a snahu přispět vlastním dílem. A to není zdaleka celý výčet toho, co všechno Sebeobhájství přináší.
Proč Sebeobhájci Pavla Látala?
V Kyjově skupina Sebeobhájců funguje už sedmým rokem. Mají za sebou bezpočet setkání. Schází se, aby diskutovali o aktuálních tématech, sdíleli své životní zkušenosti a vzájemně si pomáhali. Ale tím jejich aktivity nekončí. Účastní se také kulturních a společenských akcí, zapojují se jako dobrovolníci (např. Ukliďme Česko, Zažít Kyjov jinak). Protože mají dlouholeté zkušenosti, jsou přizýváni dalšími organizacemi, aby se o ně podělili a inspirovali tak začínající Sebeobhájce jinde v ČR. Své letošní setkání zahájili tím, že si zvolili vlastní název. Sebeobhájci Pavla Látala. Proč?
Jsou tváře, které nám utkví v paměti. Nenápadný človíček s brýlemi, kšiltovkou a batůžkem, který, zdá se, stále nad něčím dumá. Na jeho přítomnost všude, kde se ve městě něco děje, jsme si zvykli. Ale v březnu to bude rok, co jej už nepotkáváme. Pavel Látal žil v Kyjově dlouhá léta a do svého rodného Hodonína často dojížděl. Rád podnikal všechno, co jen bylo možné. Jezdil na výlety, tábory, pracoval, kreslil, vyráběl výrobky v dílnách, zpíval a tancoval. Byl členem SPMP (Společnosti pro podporu lidí s mentálním postižením) a také aktivní Sebeobhájce. Pavlík hodně přemýšlel a svoje úvahy si zapisoval. Na každé setkání si přinesl poznámky a navrhoval témata, kterými se chtěl zabývat. Hodně ho zajímala otázka svéprávnosti. Dá se říct, že to byl nejaktivnější kyjovský Sebeobhájce. Na jeho památku a také proto, že by mu to jistě udělalo radost, ponese kyjovská skupina jeho jméno.
Jak přijmout lidi s mentálním postižením mezi sebe
Lidé s mentálním postižením se, pokud jim to umožňuje zdravotní stav a míra jejich postižení, chtějí aktivně zapojit do společnosti. Je ale také důležité, jestli a jak je my, společnost, přijímáme. Co můžeme udělat pro to, aby se cítili přijímáni?
- Předně, neodvracejme zrak.
- Přistupujme k nim jako k sobě rovným i když s ohledem na jejich omezení.
- Při prvním kontaktu s dospělým podejme ruku, představme se a vykejme. Na tykání je třeba se domluvit.
- Mluvme pomalu a srozumitelně, ověřujme si, jestli nám rozumí.
- Přizpůsobme se jejich tempu, zvolnit nám neuškodí.
- Vysvětlujme, co budeme dělat a proč.
- Podporujme je v tom, aby co nejvíce úkonů zvládli sami.
- Mějme trpělivost.
Lidi s mentálním postižením nemůžeme skutečně poznat, dokud se jim nepřiblížíme, čehož můžeme dosáhnout například jako dobrovolníci. Zjistíme pak, že stejně jako my mají své touhy, radosti i starosti. Chtějí mít kousek svého místa pod sluncem, cítit blízkost jiného člověka a být vnímáni jako rovnocenná lidská bytost. Když budeme mít možnost nahlédnout do jejich světa, zjistíme že je bohatý, upřímný a radostný a může nás možná obohatit víc, než je ten náš.
Bc. Zuzana Šrahůlková,
Educante z.s.
